O preclíku a tom ostatním

Představa, že pojedu do Berlína, města, kde byl můj děda nedobrovolně odklízet trosky po bombardování (v rámci totálního nasazení), ve mně vzbuzovala různé pocity. Těžko jsem si takové místo představovala a celkem skepticky jsem si po cestě letiště Tegel prohlížela okolí. Sídliště ve tvaru krabic, cedule, cyklostezky, hustá síť veřejné dopravy… Věřte, že Berlín má svoje zajímavé stránky a vidět ho, znamená zkusit změnit svůj pohled na historii. Malinko jsem se obávala toho kulturního střetu, první den jsem povečeřela ve španělské restauraci na Hackescher Markt). Moje první mořská paella padla doslova za vlast. Zbyla jen hrstka rýže a jedna mušle.

Kdy došlo na preclíky?

Typickou německou restauraci nebo cokoliv typického jsme hledaly delší dobu, jeden den jsem zasedla u řízku a bramborového salátu (a ochutnala také herinka od kamarádky). Herinek byl také dobrý, jemný (podávali ho s vařenými bramborami). Nejvíc mi chutnalo ve vietnamské restauraci poblíž Kotbusser Tor. Vynikající kačena na česneku s rýží a koktejlem z kokosového mléka a liči v malé restauraci byla chutnější, než vepřové s nudlemi poblíž Alexanderplatz (ve velkém a renomovanějším podniku). Vynikající snídani jsme si dali v jedné arabské restauraci (u Hermannplatz), cizrna byla dokonale uvařená, placky se sýrem a směsí koření („zátar“) mi voněla vzpomínkami na Baniyas v Sýrii (mořem). Těstoviny, z restaurace u Friedrichstrasse, byly obsypané tlustými krevetami. A ikdyž to není moje oblíbené jídlo, tentokrát jsem se nechala přemluvit. Berlín je skutečně mezinárodní destinací. Velký počet studentů, turistů a cizinců ho zformoval do určité směsi Německa a světa.

Berlínská zeď láká, ať už jdete po stopách kolem Brandeburské brány (pozůstatky jsou zřetelné na dláždění) nebo narazíte-li na bývalou strážnici „Charlie´s point“ (hlídaným předělem dvou světů). Rozhodně se vyplatí nevynechat tu část zdi, která ční kousek od blešího trhu „Mauerplatz Markt“. Na bleším trhu si můžete ochutnat svůj první berlínský párek (specialita s kečupem a kari) nebo první německou kolu bez kofeinu, stejně jako asijské nudle nebo třeba baklavu. Nakoupit můžete cokoliv starého (nábytek, boty, hračky, atd.), designové kousky (naušnice ve tvaru „brouka“, víček od piva nebo třeba elektronek). Z trhu lze odbočit na trávník, kde si člověk vyčerpaný tlačenicí posedí a poslechne hudbu a klidně zakřepčí. Na zpáteční cestě dělají, v jedné kavárně poblíž metra, vynikající šlehané mléko s medem. Můžete si na svoje toulky pronajmout kolo (ceny se pohybují okolo deseti Euro za den). S kolem se dopravíte téměř všude (můžete s ním i do metra). A možná není úplně marné spálit kalorie přes pedály…  Berlínské cyklostezky jsou skutečně po celém městě, nechybí semafory pro cyklisty a chodci se způsobně drží na své straně chodníku. Jen pozor na přetrénování. Moje kolena si ještě teď pamatují schody, kterých je tu všude dost. Speciálně před návštěvou botanické zahrady se je vyplatí namazat něčím silnějším (protože pak už můžete promazávat jen žaludek místním meruňkovým táčem, což také není špatné). Zahrada je to obrovská.

Infrastruktura města je jistě nová, ale kombinace tesklivé minulosti a dneška ožívá například v prostorách Židovského muzea. Stará budova byla propojena s novou pod povrchem. Z laškovných uliček s tureckými bistry a volnočasovými centry, se dostanete někam, kde se prostor nad vámi jakoby uzavře, kde vám naskočí knedlík v krku a tmavé kouty ještě zvýrazní ta hluchá místa v historii humanity. Příležitostí pro tyto pocity je v Berlíně hodně. Výstava v muzeu Anne Frank je interaktivní, můžete vstoupit do duhy, poslouchat a srovnávat. I plakat. Jsou na to zvyklí.

Brandenburská brána

Brandenburská brána, sídlo kancléřky nebo třeba první stanice metra (z roku 1902) takové vášně asi nevzbudí… Svoje duchy jsem šla duchy zaplašit preclíkem. Samoobslužná pekárna, přímo u televizní věže (Fernsehturm), dává všem zbabělcům šanci si prohlídku dobře rozmyslet. Zespodu se tyčí jako obr, zboku je obklopena kostely a nahoře se vám pěkně zhoupnou kolena. Necelých 210m vyjedete výtahem během několika sekund.

Pokud byste se chtěli podívat po tomto obrovském městě důkladněji, ale nemáte představu, co vlastně chcete vidět, lze si zakoupit přibližně od dvanácti Euro jízdu v turistickém autobuse s průvodkyní (nebo také zaplatit plavbu lodí). Rozhodně mne to nalákalo na prohlídku Legolandu, zoologické zahrady se slony a parku Tiergarten. I tak jsem toho stihla dost – projížďku Aqua dómem v Sea life poblíž Alexanderplatz a návštěvu muzea s antickými památkami na muzejním ostrově (Museumsinsel). Všude jsou kavárny (bohužel málokde s internetovým připojením), na ulicích lze zakoupit i tradiční turecké pečivo jako simit (boče, burky), klobásy a buřtíky, čepice i sýry. Je to zkrátka mlsounův ráj. Úzkoprsý turista může být tou směsí zděšen hned dvakrát. V něčem se to město podobá tomu, co známe, v dalším ohledu je velmi kosmopolitní a otevřené pouličním umělcům a alkoholikům všeho druhu.

Když budu moci, vrátím se, i kdyby jen proto, abych mohla znovu v dlouhých uličkách hledat perskou restauraci, italské sladkosti nebo třeba filmovou kavárnu. Při takových toulkách člověk najde různé odpovědi, i ty, které by nečekal. Jen v jednom mám jasno. Berlínský buřt s kari mým favoritem nebude. Tohle je i na mne moc exotické.